Sport si žádá rychlé reakce, kreativitu a schopnost improvizovat. Přesně to, v čem lidé s ADHD často vynikají. Daná diagnóza však má i stinnou stránku – problémy se soustředěním, impulzivitu a neschopnost dokončit, co se začalo. Je tedy ADHD ve sportu spíše překážkou, nebo „tajnou zbraní“?
Když hyperaktivita pomáhá
Nejúspěšnější olympionik všech dob Michael Phelps má ADHD. Gymnastická legenda Simone Bilesová také. Nejsou přitom výjimkou – spousta špičkových sportovců exceluje právě s touto diagnózou. A někdy jim pomáhá.
Hyperaktivita totiž znamená energii navíc. Zatímco ostatní padají únavou, člověk s ADHD může mít ještě rezervy. Impulzivita se ve sportu projeví jako rychlé reakce a odvaha riskovat. A kreativita? Ta dokáže překvapit soupeře neočekávaným tahem.
Kde ADHD omezuje?
Druhá strana mince: sport vyžaduje i disciplínu a schopnost se soustředit. A právě v tomto směru lidé s ADHD často selhávají. Začnou s nadšením, pak je to přestane bavit a skončí.
Týmové sporty mohou být problém kvůli obtížné komunikaci. Individuální sporty zase vyžadují trpělivost s monotónními tréninky.
Když mozek neposlouchá
ADHD u dospělých se projevuje různě, ale ve sportu je to často o tom, že mysl je někde jinde než tělo. Sportovec například uprostřed zápasu začne přemýšlet o večeři nebo o tom, co bude dělat o víkendu. A soupeř je díky tomu ve výhodě.
Koncentrace na jeden úkol je pro lidi s ADHD peklo. Ve sportu je ale často nezbytné právě dlouhodobé soustředění – třeba při maratonu či během dlouhého tenisového setu.
Léky versus fair play
Medikace pro ADHD sice může zlepšit pozornost, ale některé stimulanty (např. Adderall) jsou na antidopingovém seznamu. Sportovci s ADHD tak často musí volit – buď léky a konec kariéry, nebo sport bez podpory. Pro mladé nadějné sportovce to může znamenat konec snů.
Projevy ADHD u dospělých lze naštěstí tlumit i pomocí terapie. Velmi se osvědčují zejména specializované psychoterapeutické kognitivně behaviorální programy. Nabízí je například psychologická a psychiatrická klinika AdiCare.